Ve většině stavebních konstrukcí dochází k určité kondenzaci vodní páry v nejchladnějším období roku, která se pak v celoročním průběhu zase vypaří. Takto opakovaně zvlhčovaná oblast v konstrukci se nazývá kondenzační zóna. Například u jednovrstvých konstrukcí je kondenzační zóna v okolí jejich středu.
Při vnitřním zateplení však dochází k dramatické změně. Kondenzační oblast se posouvá k vnitřnímu povrchu až na rozhraní původní konstrukce a zateplení, zvyšuje se zkondenzované množství a zároveň se prodlužuje obdobím, po které kondenzuje vodní pára v konstrukci. Množství zkondenzované vodní páry za rok se pak podstatně zvyšuje, často více než řadově. Pokud je zkondenzované množství vlhkosti větší než vypařitelné množství, pak se vlhkost v konstrukci rok za rokem hromadí a nakonec porušenou konstrukcí vyteče. Nadměrná vlhkost snižuje tepelně izolační schopnost konstrukce a její trvanlivost. Posunutí kondenzační zóny k vnitřnímu povrchu může ničit zapuštění navazujících konstrukcí. Příkladem jsou zhlaví dřevěných stropních trámů, které byly před provedením vnitřního zateplení uloženy v suchu.
Tyto problémy je možné omezit použitím parozábrany u vnitřního povrchu, která brání pronikání vzdušné vlhkosti do stavební konstrukce – na stejném místě v konstrukci pak zkondenzuje méně vlhkosti. Používají se obvykle fólie, někdy deskové materiály a výjimečně nátěry, které však nejsou příliš účinné. Parozábrany skládané z pásů fólií či desek zase mají rizika nedostatků při provádění. Jsou to zejména snadná narušitelnost prostupujícími předměty (například při připojování dalších vrstev), obtížně těsnitelné napojení na navazující konstrukce, netěsnicí vzájemné spojení pásů parozábran a otvory vzniklé technologickou nekázní. To vše způsobuje snížení účinnosti paroz po zabudování, což je častým zdrojem poruch. Kromě toho parozábrany brání konstrukci ve vysychání do vnitřního prostředí v teplých ročních obdobích. Použití parozábran na vnitřním povrchu omezuje vlhkostní spolupůsobení konstrukce s vnitřním prostředím.
Vlhkost stavební konstrukce a následně plísní na jejím povrchu mohou zvýšit rizika alergií uživatelů a vyvolat těžké stavební havárie této konstrukce – kromě vzniku a bujení plísní může také dojít k destrukci stavebních materiálů působením hniloby a hub.
Vnější zateplení vede naopak k přemístění kondenzační zóny do vnější části konstrukce, tedy do bezpečné vzdálenosti od uživatele vnitřního prostoru. Zkondenzované množství vodní páry pak obvykle klesá a při větších tloušťkách vnější tepelné izolace nemusí ke kondenzaci vodní páry vůbec dojít. Vnější zateplení nebrání vysychání konstrukce do vnitřního prostoru v letním a přechodným období.
